Díl II. – Svítí slunce i pro mě

Ahoj lidičky. Už Vás očima nikdy neuvidím, ale to neznamená, že bych upadl do úplné tmy. Začal jsem plně využívat jiné smysly - a to především sluch a řeč těla. Vlastně to není nic složitého, ale má to svá absolutní pravidla. Lidičky, víte vy vůbec, co to jsou absolutní pravidla? Jejda, vždyť to je prostě něco, co se nesmí nikdy, ale nikdy porušit. Když vejde panička ke mně do místnosti, tak mě pozdraví a jemně se dotkne rukou mého zobáku. Já to opětuji jemným stiskem, a teď vím, že jí můžu sdělit své potřeby. Co se týče jídla, zatím se nechávám krmit. Když natáhnu hlavu a otevřeným zobákem hrábnu před sebe, znamená to, že mám hlad. Panička přinese moji skleněnou mističku s vroubky, řekne „papání“ a zaškrábe na ni nehtem. To hned vím, že mám před sebou připravené jídlo. Už umím výraz, „papání-banán“ (kruci, ten mám fakt rád), „papání-granulky“ a „papání-zrníčka“. Stejné je to se spinkáním. Jak jsem už říkal v prvním článku – spinkám na gauči. Ne, že bych to neuměl v kleci, ale já nechci. Je to rozhodně výhodnější. Jasně, že to zkoušeli mě odnaučit: „Počkáme, ono to Honzíčka přejde, necháme ho spát v kleci, však dá pokoj“. … Houbes! Hezky jsem počkal, až usnou. A pak si sedl na konec brusného bidla a hezky se shora dolu začal brnkat zobákem o mříže klece jako na harfu a k tomu kňourat: „Haló, lidi, jsem tady, já Molučák, a budu spát na gauči, i kdyby hrom na koze seděl!!! Rekord byl, že to vydrželi sedm minut: „Prosím tě, dej toho ptáka na ten JEHO gauč, jinak se nevyspíme“. Musel jsem si je hned zčerstva vychovat, ale fungovali dobře, už to nikdy se mnou nezkoušeli.

Nejvíce veselo je doma navečer. To začnu taky rozvazovat, a chci se proběhnout. Panička mě vezme do náruče, chvilku hladí a pak nechá probíhat ve velké předsíni. Je tam prostor a málo nábytku. Chodím do kruhu, abych měl jistotu, že do ničeho nevrazím, a pak se rozeběhnu a několikrát skočím do dálky. Když se dostatečně unavím, vrátím se do pokoje a klimbám na koberci u televize. No co? Nedivte se: Já jsem „Pan Molučák, a ne žádná malá andulka do klece. Já potřebuju žít volně – tak už to pochopte! Když jdou všichni dvojnožci spát, panička dá na gauč moji deku, ručníčky na cumlání a polštářky – a jde se do hajan – čili povel „spinkat“. Když se mi ještě nechce spát, natáhnu hlavu k paničce a to znamená – chci hladit, mazlit, obírat a chválit. Teprve potom lze znovu zadat povel spinkat, já se opřu a zachumlám do ručníků a hajám až do rána. Tedy, někdy. (Vlastně skoro nikdy!) V noci se často probudím a mám strach. Tak skočím z gauče a začnu cajdat po parketách. To probudí paničku (spím u ní v pokoji), hned mě zvedne, uchlácholí a jdu znovu spinkat – to je bájo!!! Musím přiznat, že to několikrát za noc zneužívám. Ale né abyste jí to práskli! – nemá o tom ani tušení!

To jsou ty příjemnější záležitosti. Nepříjemné je ošetřování mých nemocných očí. Ale také se to dá zvládnout. Panička mě zabalí do deky jako mimčo, položí na polštář a řekne: „očičko“. Já vím, že to znamená nějaké kapky či mazání do oka. A já jsem hodný a chytrý kluk, tak se chvilku nemelu, dostanu kapičky do očí, fakt to trvá jen krátko. Jak panička řekne „hotovo“, je vyhráno. Vím, že mě pustí zase běhat volně po pokoje. A to je výhodné, za tu chvilku ošetření. Děláme ty nepříjemné věci několikrát denně, ale úplně stejně často můžu pak běhat volně po pokoji, tak je to pro mě výhodné – to si zase spočítat umím. Podobně to probíhá i na klinice. Tam musíme občas zajít. Nemám to rád. Vyšetřují mi oči a to je nepříjemné. Panička mě přidrží, doktorka ošetřuje a já se snažím trefit zobákem tu správnou ruku, tj. doktorky nebo sestry. I když nevidím, nikdy se nespletu, nikdy jsem nekousl paničku. A zase je to na stejný pokyn – „hotovo“ – znamená to, že jdu hned do přenosky a šupajdíme domů. Tam si chvilku odpočinu a pak následuje dlouhý společný večer s paničkou, to mám jako za odměnu. Honíme se po předsíni, panička cvaká prsty do podlahy, abych „viděl“, kde je. Chvíli honím já ji a chytám ji za ruce zobákem (ale jen jemně, to já vím), pak zase ona mě. Chytí mě za hlavu, já pištím, hned mě pustí, já zdrhám a jde to zase nanovo.

Jenže to moje levé očičko se špatně hojilo, rohovka úplně odumřela a v oku byla velká prázdná jamka, která často krvácela. A tak nastalo opět dilema – buď oko vyndat, nebo operačně upravit a sešít. Protože bylo potvrzené, že tím okem rozeznám světlo a tmu – bylo rozhodnuto - operace. A tak jsem nedostal pár hodin najíst (to mě naštvalo) a jelo se na kliniku. Tady mě uspali a mezeru v oku sešili. Zase mi bylo pár dní špatně, tak jsem dostal nějaké medikamenty a hodně pospával. Panička si vzala volno z práce a starala se o mě. Hodně mě chovala a já spokojeně spinkal. Musí se to ještě dlouho čistit a léčit, ale pokud se to povede, budu vidět světlo. A to bych rád.

Jen co jsem se zotavil z operace, nastala další moc príma zábava. Jezdíme na chatu. To je další povel z našeho slepeckého slovníku. A ten chápu okamžitě. Nechám se posadit do otevřené papírové krabice vyložené ručníky (bez nich ani ránu!) s nizoučkým bidýlkem, zaparkují mě do předsíně mezi tašky a čekám. Jsem v tu chvíli absolutně vzorný, držím se okraje krabice zobákem – to kvůli zatáčkám. Jakým? – No přece v autě! Držím se pevně bidýlka a vybírám zatáčky jako motorkář. Chvíli to drnčí a zatáčí, pak to zahrká a řekne se „Jsme NA CHATĚ“. Vážně není nic lepšího. Posadí mě na trávník, chvíli v něm pobíhám. Pak mě nasměrují do takové lehké chýše z lískových větví, abych měl možnost stínu – no a já se venčím a sluním. Mám zde své mističky s papáním a pitím, takže si labužničím, poslouchám cvrlikání ptáků a šum větví a nejradši se vystavuji na slunci. Okusuju moji chýši z lísek a jsem nadmíru spokojen. Nejhorší je, když mám jet zpátky do Prahy. To se držím bidla ze všech sil a chci tu zůstat. No nikdy to nevyjde. Cestou mě panička hladí a mazlí, takže to má nakonec také své výhody.

A jednu důležitou věc jsem úplně pozapomněl – a to moji vykousanou ránu na břiše. Léčením vznikl tvrdý strup, který mě natolik svědil, že jsem si ho hned musel zase strhnout. Tak abych to nedělal, dostal jsem na nějaký čas límec na krk. Je to hrozná otrava, ale bez něj to nešlo. Už mi zbývá odléčit jen malý kousek na hrudní kosti, tak to ještě chvíli vydržím a budu mít pokoj. Díky trvalé léčbě parakeratózy se mi vylepšilo peří – už mi začínají vyrážet na zádech nové folikuly a rozbalujeme první prachové chomáčky. Tak mi držte palce, jestli to půjde takto dál , bude ze mě fešák – to ještě uvidíte, co dokáže „Molučák“!!!